Odkud pochází název „hraniční“ porucha osobnosti?
- 4 minuty
- Zveřejněno dne: 20. 07. 2026
Proč se vlastně hraniční poruše osobnosti říká „hraniční“ a na jaké hranici tito lidé podle původních teorií stáli? Na rozdíl od diagnóz, které své hlavní symptomy nesou přímo v názvu, je toto označení dědictvím fascinující historie psychiatrie. Vydejte se s námi do první poloviny 20. století – do doby, kdy lékaři objevili záhadnou „šedou zónu“ na pomezí neurózy a psychózy, která navždy změnila chápání lidské psychiky.
Pokud se v psychologii setkáte s termínem hraniční porucha osobnosti (HPO), možná vás napadne otázka: Na jaké hranici tito lidé vlastně stojí? Na rozdíl od jiných diagnóz, jejichž název přímo popisuje hlavní symptom (například emočně nestabilní porucha osobnosti), je slovo „hraniční“ dědictvím fascinující historie psychiatrie a psychoanalýzy.
Abychom pochopili, odkud tento název pochází, musíme se vrátit do první poloviny 20. století, kdy byl svět duševního zdraví rozdělen na dva velké tábory.
Svět rozdělený napůl: Neuróza vs. psychóza
V raných dobách moderní psychiatrie a psychoanalýzy se většina duševních poruch rozdělovala do dvou hlavních kategorií:
-
Neurózy: "Lehčí" poruchy (úzkosti, fobie, hysterie). Zůstává zachovaný kontakt s realitou, člověk je schopen běžného fungování, i když s velkým utrpením.
-
Psychózy: Závažná onemocnění (např. schizofrenie). Pacient ztrácí kontakt s realitou, trpí bludy nebo halucinacemi a chybí mu náhled na vlastní onemocnění.
Léčebné přístupy pro tyto dvě skupiny byly radikálně odlišné. Zatímco neurotičtí pacienti byli ideálními kandidáty pro klasickou psychoanalýzu na pohovce, psychotičtí pacienti vyžadovali ústavní péči.
Adolf Stern a objev „šedé zóny“ (1938)
Problém nastal, když lékaři začali narážet na pacienty, kteří nezapadali ani do jedné škatulky. V roce 1938 americký psychoanalytik Adolf Stern jako první oficiálně použil termín „borderline“ (hraniční).
Všiml si skupiny pacientů, kteří se na první pohled zdáli být neurotičtí – netrpěli halucinacemi ani bludy. Jakmile však začala hlubší psychoanalytická terapie, tito lidé se emočně hroutili, vykazovali extrémní přecitlivělost a reagovali způsobem, který spíše připomínal psychózu. Stern je popsal jako skupinu stojící na hranici mezi neurózou a psychózou.
Kernbergova hraniční organizace osobnosti
Klíčovou postavou, která dala pojmu moderní hloubku, byl Otto Kernberg. Ten vysvětlil, že tito lidé netrpí pouze „přechodným stavem“, ale mají specifickou strukturu osobnosti. Ta se vyznačuje třemi hlavními rysy:
-
Zachované testování reality: Na rozdíl od lidí s psychózou vědí, co je reálné.
-
Difuze identity: Nemají jasný a stabilní obraz o tom, kdo jsou, což vede k pocitům vnitřní prázdnoty.
-
Primitivní obranné mechanismy: Používají zejména tzv. štěpení (splitting) – černobílé myšlení, kdy lidi kolem sebe (i sebe samé) vidí buď jako stoprocentně dobré, nebo stoprocentně špatné.
Moderní pohled: Proč název zůstal, i když už není tak přesný?
Dnes už víme, že hraniční porucha osobnosti není žádným „předstupněm“ schizofrenie nebo psychózy. Moderní psychologie a psychiatrie ji chápe primárně jako poruchu emoční regulace, která vzniká kombinací genetických předpokladů a raného traumatu či zraňujícího prostředí.
Přestože je historický koncept „hranice mezi neurózou a psychózou“ vědecky překonaný, název Borderline / Hraniční se vžil natolik, že v mezinárodních klasifikacích zůstal.
Zajímavost na závěr: Světová zdravotnická organizace (WHO) se v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10 a novější MKN-11) pokusila o přesnější pojmenování. Diagnózu najdeme pod názvem Emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ. V běžné praxi a literatuře však původní a tajemný název „hraniční“ stále drtivě vítězí.